Zmatky covidové matky

10. 03. 2021 19:00

Zmatky covidové matky

7:00 Budíček. Otevírám oči. Hurá, máme tu další prima covidový den strávený na homeofficu! Dávám si dlouhou sprchu, pokouším se o jakýs takýs účes, na make-up rezignuji (protože v kuchyni moc klientů běžně nepotkávám), navlékám tričko, legíny a jdu dělat snídani.

7:30 Společně s partnerem budíme děti a jako každé ráno se je snažíme přemluvit, ať se před online výukou alespoň vysvlečou z pyžama a vyčistí si zuby.

8:05 Namátková kontrola v pokojíčku. Výuka běží, je to dobré. Můžu v klidu vyndat a poskládat prádlo ze sušičky, naplnit pračku další várkou, zalít kytky, přeluxovat drobky od večeře pod kuchyňským stolem a z mrazáku vytáhnout maso na dnešní oběd.

8:30 Za partnerem zaklaply dveře od pracovny, a tak se i já můžu „v klidu“ usadit do své „kanceláře“ - rozuměj - ke kuchyňskému stolu. Startuji počítač, vařím kávu a přistihnu se, že skoro závidím těm popelářům za oknem… Prolétnu maily, odpovím na pár zpráv a chystám se k přípravě nabídky pro nového klienta. Někdo zvoní!

8:45 Odbavím pošťáka, rozlepím obálku s modrým pruhem a ejhle – pokuta za překročenou dobu parkování v centru Prahy. No tak jsem o 500 korun lehčí, nevadí. Platím pokutu a vracím se ke své nabídce pro klienta.

8:50 Vypadla wifi!!! V kuchyni se seběhne celá rodina a nastává kolečko nadávání, řešení, telefonování a následného znovuzapojení.

9:15 Hurá, zase fungujeme. Všichni se rozejdou do svých „učeben a kanceláří“ a já znovu sedám k počítači a otevírám prezentaci s nabídkou pro klienta. Někdo zvoní! Rohlík přivezl včera objednaný nákup! Přebírám 12 papírových tašek (panebože, to jsme toho objednali tolik??!!) a další půl hodinu strávím vybalování a ukládáním nákupu.

10:00 Plus mínus. Třeba se mi teď povede chvíli soustředit a připravit nabídku pro klienta. Pouštím se do práce, ale za 15 minut přichází dcera „Mami potřebuji poradit s dělením desetinných čísel. Vůbec to nechápu. A nepočká to. Za hodinu máme test.“ Bez komentáře beru do rukou sešit z matematiky šesté třídy a snažím se vzpomenout, jak se bez kalkulačky vypočte 10,43 : 3,12 😊 Po pár nepovedených pokusech nakonec zvítězíme. Dcera se vrací do pokojíčku a já ke své práci. Kolik, že je hodin? 11? Vzdávám to a jdu vařit oběd.

12:30 Nebo tak nějak. Celá rodina je po obědě a kuchyně se pomalu vylidňuje. Uklízím nádobí do myčky a dávám vařit další kávu. Mezitím přemístím vyprané prádlo z pračky do sušičky a několikrát odolám pokušení natáhnout se na gauč a hodit si odpoledního šlofíka. Překonávám sebe samu a sedám si k nabídce pro klienta. Zaberu se do práce, když v tom: „Tak jsem tu mami. Musíme udělat ten pokus na fyziku, jak jsi mi včera slíbila!“ Jako vážně?!? Vážně! A tak se další hodinu a půl bavím přeléváním vody z jedné kuchyňské nádoby do druhé, vytvářením odměrného válce z pet lahve, stopováním průtoku vody naším vodovodním kohoutkem a počítáním, jak dlouho se bude napouštět bazén o rozměru 6x3 metry… Pomóóóc!

14:00 A máme tu dvě odpoledne. Dcera spokojeně odchází a já si - hádejte co - sedám k nabídce pro klienta. Někdo zvoní! „Prosím tě otevři, to jsou pánové, co nám přišli vybourat díru na větrák v technické místnosti.“ volá na mě partner odkudsi z útrob našeho domu. Pouštím pány do prvního patra a nechávám je svému osudu. Vracím se ke své práci, ale to ještě netuším, co bude následovat.

14:15 Tok mých myšlenek přehluší rachot nevídaných, nebo nevítaných?! rozměrů. Veškeré soustředění je v háji a domem se vznese oblak prachu.

14:17 Spouští se požární čidlo. Zvědavé děti odlepí oči od tabletů a vystrčí hlavy z pokojíčků. Partner vypíná alarm a pánové pokračují v práci. Já kompletně rezignuji, protože tuším, že minimálně další dvě hodiny se v tomhle cirkusu stejně pracovat nedá.

14:30 Nedbaje hlasitých protestů obou dětí (nám se nechce; je tam zima; teď ne! hraju s bratrancem onlinovku; musím dodělat úkol na občanku apod.) se celá rodina vydáváme na procházku. Protože proč? Protože venku není rachot, a hlavně ty děti se musí přeci alespoň trochu hýbat! Když už nemají ten tělocvik, ani žádné kroužky!

16:30 Trochu jsme tu procházku natáhli, vyvětrali jsme hlavy a vracíme se domů. Partner jde chystat dětem svačinu a já beru do ruky vysavač, kýbl a hadr a jdu uklízet tu spoušť v prvním patře.

18:00 Končím s úklidem, beru notebook a zamykám se do ložnice. V tureckém sedu na posteli, s počítačem na klíně, konečně dokončuji a vítězně odesílám svou nabídku pro klienta. Je právě sedm hodin. Pocit uspokojení se ale nekoná, protože si uvědomím, že to, co normálně zabere maximálně hodinu, mi dnes trvalo celý den…

19:00 Poučena internetovými radami o pozitivním smýšlení (hlavně v této těžké době), nepropadám pocitu beznaděje a jdu raději chystat večeři. Je fajn mít kolem sebe neustále několik hladových krků, které vám nedovolí negativně myslet. Vlastně vám nedovolí myslet skoro vůbec, neb na to nezbývá čas.

20:00 Volný program na dnešní večer jsme zavrhli, protože nechceme, aby děti trávili další čas online a jdeme hrát monopoly. Po dvou hodinách nakupování a prodávání ulic, domů a hotelů, prohrávám na celé čáře. Děti jdou spát a my s partnerem usedáme k Netflixu a dáváme si jeden díl naší oblíbené série „How I met your mother“.

23:00 Tak jako obvykle, u jednoho dílu samozřejmě nezůstane. Shlédneme dva nebo tři a přesouváme se do postele. Jednu výhodu tenhle domácí kolotoč určitě má. Téměř okamžitě usínáme a to s vědomím, že zítra nás čeká další prima den na homeofficu!